O Anně Bohuslavě Tomanové jsem se dozvěděl v Praze roku 1989. Náhodně jsem se zde setkal a do řeči dal s řádovou sestrou. Vnímal jsem ji jako velkou autoritu. Sám jsem byl teprve před půlrokem pokřtěn. V rozhovoru jsem se zmínil, že pocházím z Letohradu. Sestřička se rozzářila a řekla: “Tak to znáte Aničku Tomanovou z Klášterce, že? Anička byla moje kamarádka.“ „Ne, neznám,“ odpověděl jsem po krátkém pátrání v paměti. Ve tváři sestřičky proběhl stín zklamání. Bylo pro ni těžko pochopitelné, že neznám její Aničku, když mám to štěstí bydlet nedaleko od Klášterce nad Orlicí.Odněkud vytáhla peněženku a z ní portrétní fotografii. Ze snímku se na mne dívala žena středního věku s krvavými šrámy na čele. Již nevím, jak dlouho jsme si tenkrát s Aničkou hleděli z očí do očí, když řádová sestra ve zkratce vyprávěla její životní příběh. Jisté je, že Aniččin pohled a osud se trvale zapsal do mé paměti a pootočil kormidlem mého života.

O týden později jsem s kamarádem odříkával modlitby a prosby u Aniččina hrobu. Léta běžela a já nosil Aničku ve svém srdci. Zhruba před pěti lety jsem začal pracovat s profesionální videotechnikou a zabýval jsem se myšlenkou natočit dokument o Aničce Tomanové. Jen jsem stále nevěděl, kdy a kde začít. Čím dál častěji jsem v duchu Andulce opakoval, že ten film natočím, ale nebudu „tlačit na pilu“ a počkám na ten správný impuls. První se dostavil předloni v zimě. Byl jsem právě doma, když mě neodbytně pronásledovala myšlenka, abych zajel do Klášterce a udělal pár záběrů zasněženého Aniččina hrobu. Neměl jsem klidu. Po několika dnech odkládání jsem naložil rodinu do Felicie a v Klášterci pořídil záběry. Ulevilo se mi a byl klid.

Druhý, zásadní impuls přišel o rok později. Tehdy se mi v hlavě rozjasnilo. Najednou jsem přesně věděl, co mám dělat, a potřebné kontakty se sypaly přímo z nebe. Začal jsem psát scénář filmu, který měl býti pro „nevěřícího diváka“ stravitelným svědectvím o životě Andulky. Chtěl jsem v detailních i leteckých záběrech ukázat krásy kraje, ve kterém Anička vyrůstala. Začít jarními přírodními detaily spojenými s narozením Andulky a pak pokračovat rokem až k zimním pohledům, které budou ilustrovat chlad smrti. Také jsem chtěl, aby film nebyl pouze historickým životopisným dokumentem, ale i svědectvím o současné Andulce, která stále pomáhá. A hlavně, aby můj snímek měl „srdce i duši“.

Jen jsem uvažoval, jak oslovit svůj filmařský tým ke spolupráci. Jak jim říct, že tentokrát budou stát před kamerou, namísto po zuby ozbrojených příslušníků
Zásahové jednotky Policie ČR lidé s růženci v rukou a nejčastějším interiérem se stane kostel. Naštěstí i tohle dopadlo dobře. Někdo hned označil téma filmu
za zajímavé, jiný otočil oči v sloup, ale nikdo nebyl zásadně proti. A když jsem je ujistil, že budeme natáčet pouze ve volném čase a nikdo z nás neuvidí za odvedenou práci ani korunu, tak jim to přišlo natolik šílené, že jsme si nakonec plácli.

Brzy jsem se dozvěděl o dokončované knize Chudobka z Orlických hor. Hned mi bylo jasné, kde mám čerpat kvalitní informace, a čím dál víc mě přitahovala osobnost autora knihy. Také jsem viděl, že všechno současné dění kolem Andulky do sebe zapadá jak malé díly velké skládačky. Pochopil jsem, že právě teď nastal čas, kdy se má zrodit nový dokument o Aničce.

V průběhu natáčení přicházely momenty, kdy přítomnost Andulky byla zjevná. Pokud jsem si nebyl jistý nějakým krokem, zajel jsem na „pracovní schůzku“ za Aničkou k jejímu hrobu. Tak tomu bylo i v červnu 2014. Pocítil jsem nutnost některé věci s Andulkou probrat.

Bylo nedělní pozdní odpoledne, když jsem sedl do Fildy a chtěl vyrazit do Klášterce. Než jsem auto nastartoval, přilétla odněkud myšlenka, abych vzal také kameru. Na co? Nepotřebuji nic točit. Marně jsem se snažil odehnat dotěrnou myšlenku. Představa, že se budu muset zase odpoutat, vystoupit z auta, zout boty, projít celou chalupu … No, nechtělo se mi. „Vezmi kameru!“ blikalo mi v stále v hlavě. Nedalo se nic dělat. Vzal jsem tedy tu nejmenší z profesionálních kamer a vyrazil. Za půl hodiny jsem seděl na lavičce u hrobu. Po několika minutách přišel na hřbitov starý muž v doprovodu dvou mladších chlapů. Zaslechl jsem, že hovoří o Aničce Tomanové. Třiadevadesátiletý pan Foltýn z Krnova znal Andulku v době, kdy jemu bylo něco přes 20 let. Od smrti Aničky toužil alespoň jednou stanout u jejího hrobu. Přání se mu splnilo. Právě tento den dorazil v doprovodu vnuků. Najednou mi došlo, že mám v autě kameru! O pět minut později jsem natáčel dojemné svědectví pana Foltýna.

Podobných příjemných zážitků bylo víc. Škoda, že se nevešly do filmu. Po dokončení snímku jsem si uvědomil, proč jsem měl předloni natočit zasněžený hrob Aničky. Letošní zima byla totiž na blátě.

Z toho usuzuji, že Andulka znala scénář filmu „Chudobka Bílého Krále“ dřív, než byl napsán. 

Po premiéře jsem hovořil s jednotlivými členy svého filmového týmu. Za rok natáčení došlo k jejich krásné proměně. Hoši se stali ctiteli Anny Bohuslavy Tomanové. Navíc, coby policisté „nenašli žádný důkaz“, který by zpochybnil Aniččin příběh (a věřte mi, že jej chtěli najít).

Všichni mi nabídli spolupráci při natáčení druhého dílu dokumentu. Pilot létající kamery mi řekl: „Chci být u toho a budu dělat na stodvacet procent!“ Přiznám se, že jsem natáčení filmu pojal i jako pokání za vlastní hříchy. Nejsem zrovna žádný andílek. Bohužel.

Jaroslav Šilar